Všichni poradci prezidentů, se asi shodnou na tom, že nejslabším článkem veřejné debaty, je publikum. To se potvrdilo i onoho deštivého odpoledne. Řečníkem na malém pódiu nebyl nikdo jiný, než sám Miloš Zeman.
Ten hlas byl poznat už z dálky. Hlas který pozná snad každý obyvatel České republiky. Hlas Miloše Zemana se ospale linul z reprodukčních beden, umístěných uprostřed náměstí, přímo pod velkou kašnou. Jako děti, jsme do ní chodívali házet kaštany. Dnes se tam, ale sešli úplně jiní páni a bylo na co koukat!
Nebýt toho, že byla neděle a v domě pro seniory, platila vždy neděle za den vycházek, bylo by obecenstvo, které se toho dne sešlo na onom náměstí, nejspíš značně prořídlé. Dobrou půlhodinu se lidé bavili takzvaným ,,předskokanem". Byl to imitátor, který si nasazovat latexovou masku různých osobností a pak se je snažil napodobovat. Dělal u toho takové trhavé pohyby. Myslím, že pod tou maskou nemohl pořádně dýchat, protože pokaždé, když jí sundal, jeho čelo a vůbec celý obličej, byl plný potu. Na tváři má zlověstnou grimasu a je vidět, že nestíhá.
Ke konci došlo i na současného prezidenta. Imitátor se postavil, zval do ruky masku a se slovy: ,, Tak todle bude hustý. Natáhl sem si na tenisu krk", si začal onu masku natahovat. Hned jak se mu to povedlo, naklonil svou hlavu na stranu a dvakrát mrknul. Jistá skupinka důchodců, to vzala jako vstřícné gesto a začala náruživě tleskat. Začíná pršet. Přichází pořadatel a oznamuje, že pan prezident bude opožděn.
Půlka obecenstva začíná nervózně přešlapovat, zatímco druhou půlku jímá děs, protože si mysleli, že skutečný prezident, stojí celou dobu na pódiu.
Nakonec opravdový prezident přichází a zanedlouho začínají otázky z publika. Nečekám ani minutu a moje ruka letí nahoru. Letí bleskově. Chce být první. Čekám s rukou nahoře a z pódia si mě koutkem oka poměřuje jeden člen osobní ochranky. Pátý dotaz.....desátý....patnáctý. Propadám panice! Co když bude konec? Ten samý pán z ochranky, co si mě předtím, tak po očku měřil, teď přichází ke mě. V ruce drží mikrofon a pluje prostorem jako Neo v Matrixu. Zastavuje se kousek ode mě, hluboce se zadívá do mých očí a přes kostnatou bradu procedí: ,,Příští jste vy!". Nastupuje panika, ale snažím se uklidnit. Hlavně klid! Dýchej a všechno bude dobrý. Hlavně mluvit srozumitelně a pomalu. Přichází na mne řada.
Zvedám levou ruku, dávám jí před sebe a ukazováček a prostředníček nechám vyčnívat. Pomyslné véčko. Jako za revoluce! V jako zvítězíme! Říkám: ,,Pane prezidente, zajímalo by mě, zda...
(Zde dočasně ukončím příběh a nechám na čtenáři aby doplnil své vlastní pokračování a podělil se o něj v diskuzi ... Druhá část bude následovat.)
