Ten den byl hodně deštivý a chladný. Poklidná atmósfera československého hostelu Velehrad v Londýně byla utnuta zvukem zvonku. "Dobrý den, posílají nás k vám z ambasády. Nemáme kde bydlet a máme málo peněz, na návrat do Čech"
Jedno z pravidel cestování říká- být připraven a nepodcenit situaci. O tom ví své i člověk, kterému budeme říkat třeba Milan.
"Ahoj! Já jsem Milan a tohle je moje žena a tři děti.( Děti si od prvního pohledu celý výlet užívají. To samé se ale nedá říct o jejich rodičích, soudě podle jejich ustaraného výrazu.)
"Na jak dlouho jste přijeli"? ptám se. Mlčky se na sebe podívají, jako by hledali oporu jeden v druhém. "No víš, nás sem poslali z ambasády" Trochu nic neříkající odpověď, pomyslím si a za chvilku mi to nedá, opouštím prostor společné kuchyňky a přesouvám se dolů na recepci. Tam najdu mladou recepční Evičku.
Ptám se jí jestli je všechno v pořádku a jako odpověď se mi dostanete povzdech: "Proč ambasáda posílá všechny sociální případy, rovnou k nám? Co teď s nima jako mám dělat?" Ptá se Evička a mě je jí, přiznávám, trošku líto.
Onen romský pár dorazil, společně s třemi dětmi na Londýnskou Victoria couch station, někdy během ranních hodin. Výše hotovosti, kterou si tato rodina vzala s sebou, nebyla nijak závratná. Přesněji řečeno 120 anglických liber. První co udělali po příjezdu do Londýna bylo, že vyslyšeli naléhání potomků, nečež se celá rodina vypravila do nejbližší provozovny rychlého občerstvení Mc Donald a utratila zde větší část svých úspor. Těžko říci, kdy si uvědomili, že to nebyl zrovna nejlepší nápad a zamířili hledat pomoc na ambasádu České republiky, která je poslala na Velehrad (Československý katolický hostel v Londýně).
Takže tu teď sedí, naproti mě. Dvě smutné bytosti s partou dítek pobíhajících vesele okolo. Navážu krátkou konverzaci a dozvídám se, že Milan je už dvanáct let bez práce. Nikdo mu jí nechce dát, protože je, slovy jeho ženy, černej.
Na Londýnu mám rád, že můžeš být černej, oranžovej, růžovej..ale pokud chceš, tak práci najdeš. Slovo dalo slovo a po chvíli mu nabízím, že pokud chce, můžeme se společně projít po okolí a poptat se po nějaké té práci. Smutně zvedne oči od stolu a tichým hlasem skoro zašeptá: "A ty si myslíš, že někomu jako já, tady dá někdo práci?" "Nemyslím. Jsem o tom přesvědčen". Říkám a zachytím ještě kraťoučký překvapený pohled jeho ženy v momentu, kdy společně opouštíme místnost a vydáváme se do ulic Jacka Rozparovače.
Musím se přiznat, že to byl trochu tvrdší oříšek. Bez praxe a s absolutní neznalostí anglického jazyka, to Milan neměl vůbec lehké. Ale od toho jsem tam byl já, abych mu pomohl překonat jazykovou bariéru.
Během všech pohovorů, se mě zaměstnavatelé ptali odkud je. Skoro většina si myslela, že pochází z Indie.
Nechal jsem je v tom, takže o slovu Gypsy nepadla ani zmínka. Pouze jsem upřesnil, že se narodil v České republice.
Když jsme se asi po třech hodinách vrátili zpět na Velehrad a Milan pověděl ženě, že dostal tři nabídky na pomocnou práci (než se trošku naučí jazyk), propukla v pláč. Pořád opakovala, že tomu nemůže uvěřit. Dvanáct let života v Čechách a nic. Ještě jsem mu navrhnul, že v pondělí půjdu s ním a vysvětlím mu co a jak má konkrétně dělat. Do té doby si má vybrat nabídku, která by se mu nejvíc zamlouvala. Také se začalo řešit, co se zbytkem rodiny. Podle mého názoru, by bylo nejlepší kdyby se jeho rodina vrátila zpět do ČR. On by v Anglii zůstal, pracoval a pravidelně jim posílal nějaké finance. A až bude ovládat jazyk, může si zařídit vlastní bydlení (Třeba jen větší pokoj) a celou rodinu opět přesunout z Čech do Anglie.
Den na to v sobotu, jsem se dozvěděl, že nějaký štědrý pán, spřízněný s velehradem, koupil celé rodině zpáteční letenky do Prahy. Pak jsem ještě zaslechl, že zmeškali letadlo tak, že na letišti Stansted, nasedli do malého vlaku, který krouží dokola mezi jednotlivými terminály a v naději, že právě tenhle vláček je odveze zpět do Čech, zůstali sedět.
Dotyčný dobrodinec, jehož identita zůstala utajena, jim tedy ty letenky koupil ještě jednou, ale tentokrát je podle slov Evičky z recepce, vyprovodil až přímo k odletové bráně.
Nemůžu posuzovat, proč se Milan nakonec rozhodl, tak jak se rozhodl. Po dlouhých dvanácti letech odmítání a pohledů skrz prsty, konečně okusil jaké to je, být bílý. Jaké to je, když se na člověka ostatní nedívají jako na odpad společnosti, jenom proto, že je součástí minoritního etnika.
To je jeden z důvodů proč mám rád Londýn.
Dává lidem šanci
