Nedobrovolně ve vězení. Noc v izraelském detenčním centru.

Rozsvícené světlo 24 hodin denně, špinavá deka, jídlo na zemi a odepření kontaktu s českou ambasádou. Co všechno vás čeká, pokud imigrační úředník zjistí, že máte v cestovním pasu arabská razítka?  

Po týdenním pobytu v Bahrajnu, měsíci v Kuvajtu a třech týdnech v Arabských emirátech jsem si řekl, že se podívám do kolébky tří světových náboženství: judaismu, křesťanství a islámu – do Jeruzaléma.

Při mé předchozí návštěvě Izraele před třemi lety jsem toto město poněkud opomenul, takže jsem se rozhodl to tentokrát napravit.

PLÁN

Plán byl takový, že v Jeruzalémě pobudu dva dny a poté se autobusem přesunu dolů do Egypta, na slunný Sinaj. Tamní plážové bungalovy jsou vyhlášené nejen mezi Izraelci, ale také mezi turisty, kteří si v této lokalitě užívají překrásné západy slunce za přijatelnou cenu. Krátce řečeno, za hubičku, včetně jídla.

PŘÍLET

Po několika hodinách letu dosedáme na letišti Ben Gurion kousek od Tel Avivu. Vše šlo hladce.

Na konci dlouhé chodby přicházím k automatu, kde musí člověk nechat oskenovat svůj cestovní pas. Oplátkou za to z automatu vyjede modrý lísteček s fotkou a informací, že jste oprávněni pobývat ve státě Izrael po dobu tří měsíců.

Beru kartičku, vracím pas zpět do batohu a pokračuji po schodech dolů směrem k imigrační kontrole.

A sotva dojdu k přepážce a paní otevře můj pas, přichází problém. Její obličej zesklovatí a ptá se: "Proč jsi navštívil Kuvajt?" A proč třikrát? Přicházím se srdcem na dlani, nemám co skrývat, a tak odpovídám. Kuvajt mám rád, protože je plný zajímavých lidí, které jsem měl to štěstí potkat, a jedná se o poměrně exotickou zemi, do které se člověk za normálních okolností necestuje. Třeba proto, že tam není co vidět ani dělat, a celý si ho prohlédnete během dvou dnů, někdy i jednoho.

KUVAJT

Jedná se o stát s nejsilnější měnou na světě, ale ceny jsou proklatě nízké. Skvělé indické jídlo v lokální pouliční restauraci pořídíte za 100 Kč, mnohdy i o trochu levněji. Paráda! Hlavně ta chuť bylinek, tu mám rád. Ale vraťme se zpět na letiště. 

Paní úřednice horlivě listuje v pasu a ptá se mě na doplňující otázky: Jak dlouho chci být na Sínaji a proč právě Sínaj. Poté začne mé odpovědi zapisovat do počítače. Jakmile uslyšíte zvuk ťukání, můžete tušit, že se jedná o předzvěst problému. 

Bere můj pas a vyzývá mě, abych ji následoval. Odvádí mě do čekárny, která je plná různých lidí. Z poslechu převažuje ruština, ale najdeme zde i španělsky mluvící. Usedám na plastovou židli, na které strávím příští dvě hodiny.

Lidé sem neustále proudí a postupně si všechny zvou do kanceláře na „pokec“.

A zde sedí on. Mého cestovatelského srdce šampión:

Ptá se mě na stejné otázky a odpovídám. Je vidět, že přemýšlí a po deseti minutách mě posílá zpět na plastovou židli. Strávím na ní dalších 40 minut, než si mě pozve zpět do kanceláře, kde mi sdělí, že mi odepírá vstup do Izraele.

Ptám se ho proč. Odpovídá, že si myslí, že bych mohl v zemi pracovat. Podívám se na něj a řeknu: „Je to proto, že mám v pasu razítka z arabských zemí"? On se na mě podívá, usměje se a anglicky odpoví: „You are clever". („Jsi chytrý“) V ten okamžik mi je vše jasné. Vím, že jeho rozhodnutí nezvrátím, a na férovku se ho ptám, zda je rasista. Podívá se mi do očí a odpoví: "Ano, jsem rasista."

Říkám mu: „Takže jistě nemáte problém to říct celému světu na video"? On odpoví, že s tím problém nemá. Nečež vytahuji mobil a žádám ho, aby to tedy zopakoval na kameru, když nemá strach.

Pohyb jeho prstu dává tušit, že se mu vůbec nelíbí to, co dělám. Rasista přistižen při činu. Sám to uznal.

Vytiskne jakýsi dokument a druhý den mám šanci do něj nahlédnout. 

To jako vážně? Česká SOCIALISTICKÁ republika? V roce 2023? 

Je vidět, že se tento úředník neorientuje v historii. Podívejme se na ni v krátkých detailech. To „nejlepší“ se teprve stane. 

Československo hrálo významnou roli v pomoci Izraeli po jeho vyhlášení nezávislosti v roce 1948.

Vyzbrojení: Československo poskytlo Izraeli vojenskou podporu ve formě zbraní, munice a vojenského vybavení. To bylo zvláště důležité pro Izrael v jeho boji za nezávislost a obranu proti invazi sousedních arabských zemí.

Vojskové výcviky: Československo poskytovalo Izraelskému obrannému výboru vojenské poradce a instruktory, kteří pomáhali v tréninku izraelských ozbrojených sil.

Diplomatická podpora: Československo bylo jednou z prvních zemí, které uznaly Izrael jako suverénní stát. Bylo také aktivní ve snahách o mezinárodní uznání Izraele.

Humanitární pomoc: Československo poskytovalo humanitární pomoc izraelským uprchlíkům a přispělo k obnově země po válce.

Vzdělávací spolupráce: Československé vysoké školy a univerzity nabízely stipendia izraelským studentům a poskytovaly jim vzdělání v různých oborech.

Malé okénko toho, co jsme pro ně v minulosti udělali. 

Čtěte dále, pomalu to přichází...

(Stojí to za to) 

Měním čekárnu. Pas mi byl odejmut a jsem odveden mezi "vyvrhele", tedy ty, kdo jsou nuceni Izrael nedobrovolně opustit. Spolu se mnou tam sedí dva muži, jedna žena a rodina s třemi dětmi.

Všichni jsou nežádoucí, včetně mě.

Čekárna je od zbytku prostoru oddělena páskou a u vstupu hlídkuje muž v tmavě modrém svetru. Nikdo to místo nesmí opustit bez dovolení.

Osamocená žena vstává a snaží se komunikovat s personálem, rusky. Přichází jakási imigrační úřednice, chvíli spolu hovoří, načež ona úřednice napřahuje ruku a dělá gesto, jako by chtěla tu nebohou ženu uhodit. Jedná se čistě o gesto, ale význam je jasný. Žena se vzdaluje od vstupní pásky, usedá na tvrdou plastovou židli a propadá v pláč.

V ten moment to nevydržím a vstávám. Na celý sál se rozkřiknu anglicky: "Vaši dědové a babičky umírali v koncentračních táborech, a vy se teď k lidem chováte takto? Hanba vám!"

Během pár minut stojí kolem vstupní pásky šest úředníků v tmavě modrých svetrech. Jeden na mě cosi křičí, ale chápu, že mám-li být úspěšný, musím to ignorovat a být opravdu hlasitý. Pokračuji v mém hlasitém proslovu, který je slyšet až u imigračních přepážek. Poté přichází agresivní policista v civilu a násilím mě zvedá ze židle. "TY, půjdeš se mnou!" a odvádí mě někam dozadu. Říkám mu: "Jen si bouchni, bouchni si." V předtuše fyzického odporu. 

Policista je velký, třese se, ale nezdá se, že by mě chtěl fyzicky trestat. Jsem posazen do kanceláře s pohlednou blondýnkou, která mluví plynně rusky. Zdá se, blondýnka to bere osobně. Přes minutu provádíme oční souboj. Zírá mi do očí a já do těch jejich. Po regulérní minutě to vzdává. Zakroutí hlavou, opouští náš oční souboj a zahledí se do klávesnice, kterou má před sebou. Tady je ona slečna: 

Sedím tam další půl hodiny, oddělen od všech ostatních, kteří jsou spíše zlomení, natož aby se odhodlali k nějakému skromnému protestu, který by korunoval jejich bezmocnost.

Poté přicházejí dva muži a odvádějí mě do přistavené dodávky. Bez pout, ale jsem upozorněn, že mobilní telefon musím nechat v batohu. Ještě před tím rychle fotím kufr té dodávky, načež přistupuje imigrační eskortník a snaží se mi telefon vykroutit z ruky. Jsme vtlačeni do vozu a můj mobil, na rozdíl od ostatních, je viditelně položen pod předním sklem vozu. Dodávka se dává do pohybu a my nevíme, kam jedeme.

Po deseti minutách jízdy přijíždíme k jednopatrové budově obehnáné plotem. U brány vlaje Davidova hvězda. Jsme tady. Jsme doma. Minimálně na několik příštích hodin. Vynaložil jsem snahu najít tuto budovu na mapě, ale zdá se, že její poloha je tajná.

Ostraha, která nás doprovází, otevírá dvakrát za sebou dveře - jednou pomocí kódu (pamatuji si ho), a podruhé pomocí čipu. Jsme upozorněni, že u sebe nesmíme mít mobilní telefon a je nutné ho nechat v batohu. (Až později mi došlo, proč, vzhledem k tragickým podmínkám v tomto detenčním centru.)

Kluk, který je se mnou, se rusky ptá, zda si může v batohu nechat parfém. A ten agresivní policista, o kterém jsem se zmiňoval dříve, mu odpovídá, že jeho parfém vezmou v neděli na blešák a prodají ho. Kluk se směje a já s ním. Mám rád sarkasmus a věci neberu osobně. Ten policista se zatváří podezřívavě a podle jeho výrazu mohu soudit, že se ptá sám sebe, kde se tenhle blonďatý čahoun z České socialistické republiky naučil rozumět jejich jazyku.

Dostáváme smradlavou deku. Nevím, kolik lidí pod ní spalo, ale podle smradu se je nezkouším počítat.

Žádný ručník ani nic takového. Poté nás přivádí na celu, ve které je 12 lidí, převážně z Gruzie, Ukrajiny a Ruska. Jako občan EU se na mě mí spoluvězni dívají jako na raritu. K dispozici jsou dvě toalety.

Říkám si, že je to zlý sen, který brzy skončí, ale neskončí. 

Někdy odpoledne přinesou večeři. Černý plastový pytel položí na zem uprostřed místnosti. Uvnitř jsou pečlivě zabalené bagety v plastu. Každý si může vzít, co hrdlo ráčí. Voda se nachází hned vedle pytle v oranžových nádobách a je třeba si o ni říct. Když vám ji dají, přidají do ní i trochu ledu, možná proto, aby byla svěžejší.

Procházka na čerstvém vzduchu není možná. Jste zavřeni 24 hodin v jedné místnosti s ostatními lidmi.

Stále dokola žádám, aby mi byl umožněn kontakt s ambasádou. Odpovědí mi je vždy posouvání. Teď nemáme čas, brzy to půjde. Prý.

Druhý den v devět ráno přichází policista. Noc bez sprchy, cítím se špinavý a bezmocný. „MIROSLAV!“ volá.

Říkám si, že přišla doba šprýmu a malé odplaty za ignorování mého kontaktování ambasády, a jsem ticho. Úředník volá a snaží se mě mezi 12 lidmi najít. Podívá se na mě a ptá se: "Miroslav?" a já mu odpovídám: "Ne, jsem Jaroslav."

Odchází. 

Za tři minuty je zpět a s ním dva jeho kolegové. Jeden u nich mi srazí kšiltovku na zem, načež mě uchopí za ruce, zkroutí mi je za záda a vedou mě pryč z cely. 

Jeden z nich, v maskáčích a s dětskými brýlemi, které jsou podle něho strašně Cool, ale vypadá jako naprostý idiot, kterému nevysvětlili módní trendy, mě dvakrát kopne do lýtek a dodá: „Budeš poslouchat mé příkazy!“

Na letišti mě natlačí do letadla a pošlou zpět do Abú Dhabi. 

A přitom jsou to ti milý strejdové, které politicky podporujeme.