Jak velký lůzr musí být člověk na to, aby žena odmítla úplně nevinné pozvání na večeři?

Nechápu to. Ať dělám co dělám, vždy se budu cítit odstrčený. ,,Feeling rejected" mi přináší pocit, že nemůžu dýchat. Cítím bolest uvnitř, jakoby se mé já mělo rozpadnout na tisíce malých kousků. Vybírám si špatné lidi? 

Kudy chodím tudy pomáhám, ale nemám nikoho s kým bych mohl moje zážitky sdílet.
     Abych se nezbláznil, beru do ruky mobilní telefon a trávím s ním hodiny denně na Facebooku. Mám silný pocit, že do tohoto světa nepatřím. Svou prací přináším lidem krásu. Jako odpověď od nich dostávám slova uznání a malé kovové kroužky, které potom měním za věci denní potřeby. Opíjení se, plácání povrchních nesmyslů jen proto abych sám sebe slyšel, nebo proto abych za každou cenu pobavil ostatní. Nic z toho nedělám. V důsledku toho sedím uprostřed skupiny v podstatě osamocen. Usrkávám limonádu a občas si odskočím ubalit jointa abych sám sebe zabavil a příliš to nebolelo. Lidé jsou uzavření do svých bublin. Sedí ve vlacích, které se s příchodem noci rozjedou do svých konečných stanic. Moje konečná je tady. Na nádraží. Zůstávám tiše sedět na opuštěném nádraží, kde ještě před chvílí byl veselý cvrkot. V kapse mám tisíc liber a jediné co si za ně můžu koupit, je alkoholem zakalená přízeň místního násosky sedícího v nonstopu hned vedle nádraží. Až se vyspí nebude si pamatovat nic z naší konverzace ani to, jak se v takovou bohapustou hodinu dostal domů. Ano zaplatil jsem mu taxíka. 
  Za oknem záchodu, které mám za zády právě dva chlapci šňupou zakázané látky. Dělají to vždy při spláchnutí, aby nebyl slyšet ten sací zvuk. Vedle mě leží láhev minerální vody značky Saskia. Stejné jméno měla i dívka, která mě před pár dny odmítla. Moje myšlenky jsou černější jak noc.
     Tenhle svět mě pěkně sere...