Na vlastní kůži: Dvacet dní v Gibraltarské káznici

Obsluhoval jsem Gibraltarského premiéra a šest ministrů. Aneb z vězně - číšníkem, za třicet dní. A ty opičky! 

Ten velký kus skály, mě vždycky fascinoval. Rozhodl jsem se tedy, že se na Gibraltar vypravím a najdu si tam práci. Píše se rok 2006. Druhý den po mém příjezdu, jsem měl pohovor s manažerkou jedné restaurace na náměstí. Pověděl jsem jí, co všechno umím a ona říká, že fajn, můžu prý od příštího týdne nastoupit. Časem prý i vyřídíme pracovní povolení a všichni budeme happy. 

Hned ten večer, se oslavoval národní den Gibraltaru. Všude hrála živá hudba, pilo se, tančilo, byla pohoda. V průběhu večera jsem cítil, že potřebuji na záchod. Odpojil jsem se tedy na moment, od rozjařené skupiny a vydal se hledat místo, kde mou potřebu vykonám. Po cestě jsem narazil na dva Bobíky. (Členové Gibraltarské policie).Jeden malý a druhý velký. Slušně jsem je pozdravil a začal jsem stoupat, směrem nahoru do kopce. 

Jak přicházím k rohu domu, uslyším mírnou ránu a pak už jen zvuk padajících židliček. O půl sekundy nato, se zpoza rohu vynoří dva mladí muži v kapucích. Rozevláté pohyby mladíků a plastové židličky, rozházené všude okolo, dávají tušit, co se právě stalo. Ohlédnu se a vidím, že i policisté si toho všimli a mladíky zastavili. 

Ani ne za minutu, se vracím z kopce dolů. Kouknu. Policisty vidím, chlapce nikde. Nebyla to ani minuta! Překvapilo mě , že to bylo vyřízeno tak rychle. Zastavím se u nich a ptám se: ,,Přijde vám normální, jen mávnout rukou nad tím, když někdo rozkope plastové židličky, ze zahrádky restaurace?" 

Všechno je pod kontrolou 

Jak se asi bude cítit majitel, až najde ránou, před svým podnikem takovou spoušť? ,, Don't worry sir, everything is under control!" (Nebojte se pane, vše je pod kontrolou. překl.) Fajn, vracím se tedy zpět, ke konzumaci, mého plechovkového piva a v nějak to nemůžu dostat z hlavy. Možná mají strach, napadne mě. Třeba tam policajty nemá nikdo rád.... Kdo ví....

Napiju se a moje ruka dělá pohyb, za který později zaplatím dvaceti dny mého života. Spodek mé plechovky, nešťastnou náhodou zavadí o vršek plné sklenice, ležící na stole. Sklenka padá na stůl, já otevřu oči v panice (to sem fakt nechtěl) a na to už vyskakuje takový malý človíček. Začne rozhazovat rukama a peprně nadávat. Netrvá to ani půl minuty a už jsou tady. Malej a velkej. Popadnou mě za ramena a ať prý jdu s nima. Natlačí mě na zeď a na ruce nasadí pouta. ,,Co to děláte?" křičím, ale nikdo neposlouchá. 

Do toho přichází stará paní a ptá se policistů, proč to dělají, že ona vše viděla a nic špatného jsem neudělal. ,, Don't worry everything is under control", proletí vzduchem. (No jo, klasická hláška) Přijíždí malá policejní dodávka, otevřou zadní dveře a hodí mě spoutaného dovnitř, na zem. Potom cela. Non stop světlo. Trochu spím a říkám si, že tohle všechno, je jen sen. 

Okolo desáté se otevřou dveře a od strážníka v uniformě dostávám plastový sáček a kelímek s víčkem. Otevřu sáček a ejhle hamburger. Otevřu kelímek - Coca Cola.  Za deset minut se otevřou dveře a na pokyn vycházím ven. Od strážníka dostávám velkou obálku se jménem. Jsou v ní mé věci. Super už půjdu.

Strážník vytahuje pouta a já na něj nechápavě hledím. ,,Nejsem volný?" Ptám se. Ještě ne. Musíš k soudu. O tom zda budeš volný, rozhodne soudce. Fajn, tak si tedy promluvím se soudcem a vysvětlím mu, že celé  je to nedorozumění. Čekám v justiční cele, až na mě přijde řada. 

Bez peněz na Gibraltar nelez 

Soudní síň snad ještě pamatuje královnu Viktorii. Velký znak se lvem. Pod ním soudce a prokurátor. Obvinění: Drunk and disorderly. (Opilý a neposlušný). První otázka: Jméno a příjmení. Druhá otázka: Vinen či nevinen?

Nevinen! Nemám co skrývat a nic špatného jsem neudělal. Místo mě, by tu měl stát ten pán, který na mě ten večer, tak křičel. Neměl jsem ani čas, abych mu koupil nové pití. Soudce něco diktuje do protokolu, načež se semnou loučí a já konečně odcházím. Volný. Tedy, to jsem si myslel. Policista který mě doprovázel, vysvětluje, že první musím zaplatit kauci a až potom budu volný. Soudce prý další jednání odročil, protože chce vyslechnout zasahující policisty. Malého a velkého. Termín dalšího líčení, byl stanoven o čtyřicet dní později. A kauce? 50 liber. Taková je cena mé svobody. 

Bohužel, celá moje hotovost, činí deset euro. Mám v cele kolegu. Rozený na Gibraltaru. Je mu osmnáct let. Je nervózní a já se ho ptám, proč. Říká, že už by chtěl být tam ,,nahoře". Ptám se ho, co to ,,nahoře" znamená a on, že tak se tady říká věznici. Přichází policista a oznamuje, že pokud mám zájem, můžou kontaktovat někoho z přátel, či rodiny. Můžu tak získat finanční výpomoc a z vězení se vyplatit. Říká, že hned přijde a přinese tužku a papír. Pohlédnu na kolegu a poprosím ho, zda může popsat, proč se do toho vězení tak těší. 

Říká, že je tam televize. Sprcha po celý den. Spousta jídla. A večer na okno lezou opičky a když jim dáš chleba, nechají se drbat. Myslím, že jsem přestal poslouchat, někdy během těch opiček. Říkám si, tak tohle se nestane jen tak každému a po příchodu policisty, mu oznámím, že nikam volat nebudu. Pojedu nahoru, pozdravit opičáky.  

První dny ve staré věznici 

(Do roku 2010 byla v provozu původní věznice, ještě z doby koloniální.- Moorish Castle). Moorish Castle se nachází na boku skály a nad sebou má velkou věž. Věž slouží jako turistická atrakce. Část pod ní, samotná věznice, je rozdělena na několik sekcí. Strážní nosí bílé košile a modré kraťasy a bílé podkolenky.

Pokoje jsou zařízené po třech. Jedna na pevno zabudovaná palanda a jedna samostatná postel pod oknem. Okno nemá sklo, pouze mříž ve tvaru kříže. Dveře jsou otevřené do 19.00, potom je ostraha zamkne. Na cele nenajdete WC. K tomuto účelu slouží modrý kýbl, naplněný do půlky vodou, položený v rohu místnosti. Soukromí? Zapomeňte!  Od kýblu a zbytku pokoje vás neodděluje žádná zástěna. Prostě když chcete jít na záchod, musíte poprosit spolubydlícího, aby na chvilku otočil svou hlavu,směrem ke zdi. Ráno ten kýbl vezmete a jdete ho vylít do toalety. Problém je v tom, že to samé dělají i lidé z ostatních cel, takže je velice těžké kýbl vylévat a zároveň se snažit nezvracet z hrozného smradu výkalů, které celou toaletu doslova zaplňují. Uf. Tak tohle jsem zvládl a teď ještě vyčistit zuby od zbytků vyzvrácené večeře. 

Cześć jak się maśz?

V samotném vězení, žije početná komunita Poláků. Jedná se o bezdomovce, kteří v Gibraltaru žijí. Kupují si levný alkohol a cigarety a když už je toho na ně moc, nechají se na pár dní zavřít. Říkají tomu ozdravná kůra. Odvážím se tvrdit, že mnohým z nich, tamní vězení zachránilo život. Alespoň dočasně. Jako Čech jsem byl pochopitelně rarita. Nikdo z dozorců, si nepamatoval, že by tam kdy nějakého Čecha potkal.

Místní polský ,,kápo" Waldek, mi jednou vysvětlil, že za opití se na veřejném místě, nelze dostat více, jak tři dny trestu. Fajn, řekl jsem si a já mám čtyřicet.

Každé úterý do věznice dochází katolický kněz. Kuřákům kteří o to mají zájem,  přinese dvě kusové cigarety. Při mé první návštěvě, jsem ho poprosil, zda by mohl zajít dolů na náměstí a vyřídit manažerce restaurace, že pro ní budu velice rád pracovat, ale teď že nemůžu. Ještě 14 dní. Kněz slíbil, že vzkaz vyřídí. 

Jídlo bylo velice pestré a nebylo ho málo. Na požádání jsem dostal balíček toustového chleba a několik máslíček. Hlady jsem netrpěl, tedy pokud zrovna nepřišla opice a neukradla balíček chleba, který jsem měl někde schovaný. 

Opice, opičky

Za dobu strávenou ve věznici, jsem měl šanci poznat snad každou Gibraltarskou opičku. Chodí okolo osmé, když už je všude klid. Sednou si na okno a natáhnou ruku do cely. Čekají zda od vás dostanou nějaký chléb. Pokud jim ho dáte, nechají se od vás i podrbat. (Na turistické vyhlídce je dotýkání se opic zakázáno, z důvodu bezpečnosti turistů). Za nějaký čas už jsem věděl, která z opic na sebe nechá sáhnout a která ne. 

Vždy když se přiblížil některý ze strážců, opička se odmrštila od okna a vyšplhala na plot dělící věznici od zbytku světa. S lehkou závistí jsem pozoroval, jak k nám přicházejí a odcházejí. Někdy přišla matka i s mládětem. Několikrát mě nechala, abych si mládě pohladil. Bylo to úžasné. Tak maličké. Nový život. 

V úterý budu volný 

Jednou takhle asi po týdnu, sedím na posteli, sám v pokoji. Sedím a mluvím si pro sebe: ,,Ach jo, to je ale život, tady musím sedět, jak je asi venku, co budu dělat, ještě zbývá víc jak třicet dní, ach jo, v úterý budu volný, ach jo"... COŽE?  Co jsem to právě řekl? V úterý budu volný! Wow... Přemýšlím, jak jsem něco takového vůbec mohl říct? Byl pátek a do konce mého pobytu zde, zbývalo víc jak 20 dní. Zaradoval jsem se. Byl to určitě můj vnitřní hlas. V úterý budu volný, Juhuuu..  

No nic. Vrátil jsem se zpět, nohama na zem. Zázraky se nedějí. Alespoň ne tady. 

Týden na to v úterý, si mě volá dozorce do své kanceláře. ,,Zbal si všechny věci", říká. Já na to: ,,Proč? Stěhuji se snad do jiného křídla?" On na to: ,, Ne, jsi volný, kněz za tebe zaplatil kauci!"

Po propuštění jsem přišel poděkovat knězi za jeho velkorysost. Ještě jsem od něj dostal darem, dva velké, sladké pomeranče a už jsem vyrážel směr Španělská hranice. 

Těsně před hranicí jsem se zastavil. Chvíli jsem jen tak stál a pak si řekl: ,,Když jsem se dostal až sem,  tak práci najdu. Nikdo mě nezlomí." Otočil jsem se a vrátil zpět na Gibraltar. A jak jsem řekl, tak jsem učinil. Do týdne jsem pracoval, jako číšník, v jedné z nejluxusnějších restaurací na Gibraltaru. Na jedné párty, jsem dostal na starost ministerský stůl. Kdyby tenkrát páni ministři věděli, kde žil jejich číšník, asi tak týden před tím. 

U soudu 

Po uplynutí čtyřiceti dnů od mého prvního soudního stání, jsem se dostavil na soudní jednání. Opět ty samé otázky. Jméno. Příjmení. A znovu ono vinen, či nevinen. Po poradě s Waldekem, jsem věděl, že stejně nemůžu ,,vyfasovat" víc jak tři dny. A co víc?  Já už mám za sebou rovných dvacet!!!

Musím se přiznat, že to bylo těžší než jsem myslel. Říct vinen i když vinu necítím. Chtěl jsem to všechno uzavřít. Soudkyně byla spokojená a ptá se, zda si přeji ještě něco dodat, před tím, než budu odsouzen. 

Ale já už v base byl, paní soudkyně. A to rovných dvacet dní. O mnoho víc, než ukládá právní řád. 

Soudkyně vyvalila oči. ,,Vy jste byl za tohle ve vězení?" "Máte na to nějaký doklad?" Předložil jsem kopii o zaplacení kauce a soudkyně protočila oči.  ,,Prosím běžte, běžte, jste volný!".

Ano, to jsem. Jako ten pták, co sedí na vyhlídce a zobe drobky z chleba, který tam upustila některá z těch roztomilých opiček. Chleba, který ještě před chvílí ležel úplně někde jinde. Na vězeňské posteli. Třeba...

(Vše v tomto příspěvku, je pravda a vše je popsáno tak, jak se stalo. Věznice Moorish Castle, byla uzavřena v roce 2010)