Coco bello coco. Jak jsem "brigádničil" v Praze, za 11 tisíc korun na hodinu.

Asi není moc lidí, kteří si okusili takové ohodnocení, jako já  po osmi hodinách pracovní doby. 89.000 Kč za osm hodin práce. A teď vám povím, jak to vlastně všechno proběhlo. 

Mnoho z vás asi zná různé pracovní agentury, které jsou zaměřené na zaměstnávání lidí na krátkodobí úvazek .(Brigády)

Vraťme se zpět okolo roku 2000:

Já už několikátý rok pracuji pro jednu takovou agenturu. Jsem pokladní a posílají mě tam, kde zrovna potřebují. Jednou jsem na Andělu, podruhé na Zličíně. Nikdy dopředu nevím, kam mě pošlou. 

Práce je to úmorná. Člověk neví, jestli má sedět, nebo má stát. Záda ho bolí tak, že mu dělá problém se postavit rovně a do toho nerudní či apatičtí zákazníci.

Někdy během té doby zaslechnu, nezávisle na sobě, několik konverzací na téma falešný pokladní. 

Říkám si, jak někdo může být tak drzý a udělat něco takového? A jak mu to vůbec může projít?

Dámy pokladní a to včetně hlavních pokladních, o tom vesele debatují, až mě napadá podobnost s filmem vrchní prchni! Takovou jim ta zvěst udělala zábavu. 

Nedlouho poté, sedím doma a dívám na pořad Haliny Pawlowské o cestování. 

PAŘÍŽ! 

Zvuk akordeonu rozbije domácí pohodu. Vždyť já jsem nikdy necestoval! Když mi bylo devět, byl jsem s mámou v Itálii. Jediné co si z toho pamatuju, je zmrzlina, pláž, černoši provolávající COCO BELLO COCO, nádherné tmavé holky s úžasně černýma očima a komáři. Spousta komárů. Ti ale v Paříži nejsou!

Začínám počítat. Platí mě 55 korun na hodinu. (Lístek do Paříže, tehdy stál okolo 2 tisíc) To znamená, že budu muset pracovat třicet šest hodin. K tomu hostel a jídlo. Sedím doma se zlomenou čéškou a nohou pevně fixovanou v ortéze. Chodit sice můžu, ale musím používat berle. Bez nich ani ránu. 

Do toho vidím v televizi tu nádheru. Lidi posedávající v kavárničkách. Z povzdálí klidného místa pozorují pouliční ruch. Do toho muzika, létají ptáci. Říkám si člověče, to musí jít rychleji. Do té Paříže se prostě musím dostat, stůj co stůj. A to hned!

Počkat! Slyšel jsem přece o tom falešném pokladním. Prý ho ještě nechytli. Ani prý neví, kdo to je!

Vymyslet celý plán, trvalo asi hodinu. Asi nejvíc času trval výběr jména. Pokaždé když jsem si nějaké přidělil, přišlo mě takové nějaké zvláštní. Jako že se ke mě vůbec nehodí. Nakonec jsem si přeci jen vybral.

Adam Novák jméno mé. 

Vlastně je to úplně jednoduché. Adam jako první muž na planetě. Čistý a neposkvrněný do příchodu Evy a Novák, jedná se přece o nejrozšířenější české jméno.

Přicházím do agentury v doprovodu mých krásných berlí a slečna za přepážkou je tak zaměstnaná, že si ani nevšimne, když jí ze stolečku beru několik bianco formulářů o potvrzení odpracovaných hodin.

To je takový papír, do kterého slečna z agentury vypíše propiskou vaše jméno a datum narození a připíše, kampak že se to máte kterého dne dostavit.

Doma beru tužku a snažím se napodobit švih písma unavené ženy. Asi po třetím pokusu jsem spokojený. Ano, tohle by mohlo vyjít. V noci nemůžu zaspat. Mám strach, ale má vůle cestovat a poznávat nové věci je silnější. 

Ráno nasedám do autobusu a odjíždím směr Tesco - Letňany. 

Tam už vše probíhá podle plánu. Přicházím na personální vrátnici a frází: Novák hlásí příchod, se představuji tamní ochrance. Uniformovaný strážce bezpečnosti se ještě jednou ptá na jméno a pak se dlouze zadívá do seznamu a pak říká: Žádného Nováka tady nemám! Jste si jistý, že jste tu správně? Ukazují mu pravý horní roh onoho dokumentu, kde mám uvedeno Letňany. Říká ať prý chvilku počkám, že zavolá hlavní pokladní, zda prý nepotřebují ještě někoho na výpomoc. 

Hovor je ukončen a pán mi s úsměvem předává modré firemní tričko s visačkou BRIGÁDNÍK. Ať prý jdu k hlavní pokladní, že už na mě čeká. 

Od pokladní dostávám skoro okamžitě šuplík se základní hotovostí. (Pouze minimum aby měl pokladní co vracet) a usazuje mě někde v okolí pokladny číslo dvacet. Ještě než začnu, mám jít támhle k Růžence, že prý mě zaučí. U Růženky moc času ne strávím, protože v mém případě, čas jsou peníze. 

Odcházím tedy na svou pokladnu a začínám pracovat. Z nebe mě sledují dvě jestřábí oka a říkám si, že kdyby teď někdo viděl mé pracovní tempo, určitě bych byl odměněn, jako pracovník měsíce. 

Velké nákupy mají přednost. Také elektronika. Kartu? Ne tak tu prosím neberu, pouze cash. Mám rozbitý terminál. Moc se omlouvám. Takhle to jde celý den. K večeru vidím jak od pokladny číslo jedna přichází hlavní pokladni a potrubní poštou posílá denní tržby do hlavního trezoru. Každou pokladnu, pěkně jednu po druhé. Vím, že teď je ten pravý čas. Uzavírám pokladnu, opatrně vstávám, podepřený berlí a odcházím na toaletu s prázdným kyblíčkem v ruce. Tam na WC namočím hadřík, kterým důkladně setřu všechny otisky prstů. Počínám si opravdu svědomitě. Jdu do detailu až nacházím velmi zažranou špínu, kterou nikdo neumíval od dob, co ten obchoďák existujne.

Zadavám náhodný kód pečiva, otevírám kasu a do připraveného kyblíku, ukládám seřazené bankovky. 

Přehodím hadřík a odcházím ven. V půli cesty stojí velký plešatý chlap v obleku. V uchu má kablík. Pochopím že je to muž od security. Procházím okolo něj. Podívám se na něj a říkám:" Dobrej!" Snažím se u toho pousmát, ale netroufám si odhadnout, jak u toho vypadám. On jen kývne hlavou a na vteřinu se zadívá na můj kyblík. Je ve mě malá dušička. Chtěl bych začít běžet, ale nemůžu. Zlomená noha mě svazuje.

Dostávám se ven a autobus naštěstí přijíždí rychle.

Den na to sedím v autobusu do Paříže a těším se na nové zážitky a dobrodružství. 

Chtěl bych se tímto omluvit za svoje chování každému, komu jsem způsobil nějaké nepříjemnosti. 

Kriminalisté na mě po čase samozřejmě přišli a byl jsem po zásluze potrestán. (Ale o tom někdy příště)

Něco mi říkalo: Míro, nelez do žita! Ale tak jak je to v jednom českém filmu. Až půjdu na porážku, s klidem můžu říct: Byl jsem v Paříži. 

http://youtu.be/LobiueQEabA